Od poloviny 19. století byl Horšovský Týn okresním městem. Po správní reformě z roku 1868 se stal sídlem politického okresu, ke kterému příslušely tři soudní okresy: Horšovský Týn, Poběžovice a Hostouň. Ve městě se nacházely soudní, správní, finanční a sociální instituce na okresní úrovni. Počet obyvatel přesáhl v devadesátých letech 19. století dva a půl tisíce. Na přelomu 19. a 20. století zažíval Horšovský Týn období rychlého hospodářského rozvoje. V roce 1900 bylo město konečně zapojeno do železniční sítě, když byla 5. srpna 1900 slavnostně otevřena lokální trať ze Staňkova do Poběžovic.

Bylo tak splněno přání bývalého dlouholetého starosty Josefa Eckhardta, který v 60. letech 19. století marně usiloval, aby hlavní trať z Plzně do Domažlic vedla také přes Horšovský Týn. Na dosud převažující zemědělskou výrobu Měšťanský pivovar otevřený r.1898navázal rozvoj potravinářského průmyslu. V roce 1898 byla postavena nová budova měšťanského pivovaru a o dva roky později vyrostla vedle ní stavba družstevního lihovaru. V roce 1905 byla postavena také nová sladovna. Ve městě dále působilo několik desítek drobných živnostníků – obchodníků a řemeslníků. Od roku 1869 zajišťovala většinu úvěrů pro místní podnikatele družstevní spořitelna a pojišťovna. Významný rozvoj zaznamenalo v těchto letech také místní školství. V roce 1884 byla otevřena chlapecká měšťanská škola, o což se nejvíce zasloužil její první ředitel Karl Liebscher, významný vlastivědný činitel. O rok později byla otevřena učňovská škola a v roce 1904 dívčí měšťanská škola. Udělejme si nyní procházku po Horšovském Týně, jak ho mohl vidět i král Edward VII., když jím ve svém automobilu projížděl. Do města přijedeme vlakem. Vystoupíme na nádraží, tehdy první budově na západní straně města. Vydáme se kolem nové budovy tiskárny Jakoba Mitznera Nádražní ulicí k Velkému Předměstí. To bylo centrem hospodářského života. Vedle tiskárny byl velký zemědělský dvůr s rozsáhlou zahradou, tzv. Eckhardtenhaus podle starosty Josefa Eckhardta. Na pravé straně mineme budovu chlapecké obecné a měšťanské školy, projdeme kolem kasáren císařských dragounů ke kostelu sv. Apolináře. Jsme na místě, kterému se říkalo Teichmaneck. Vévodí mu novostavba sladovny. Kdybychom pokračovali Pivovarskou ulicí kolem nového obchodu konzumního družstva, dostali bychom se k nově postavenému pivovaru a lihovaru, nebo bychom si mohli zahrát tenis na travnatých dvorcích v dnešní Luční ulici. Směrem na jih za tratí ještě nic nestojí, také Šibeniční vrch je prázdný. V roce 1913 jej ozdobí velká kaple Panny Marie Lurdské, kterou si občané postavili z peněz získaných sbírkou. Vraťme se ale zpátky na křižovatku Teichmaneck. Půjdeme ulicí J. Littrowa kolem dívčí měšťanské a obecné školy směrem k mostu. Je ještě dřevěný a uprostřed něho stojí socha sv. Jana Nepomuckého. V roce 1914 bude nahrazen krásným železným mostem, tehdy vrcholem stavební techniky. Vždyť podobně byla stavěna i Eiffelova věž v Paříži. Ve stejné době přibude před mostem stavba hotelu Radbusa s tanečním Dívčí obecná a měšťanská školasálem. Po obou stranách Littrowovy ulice nás zaujmou výstavné činžovní domy v tehdy módním secesním stylu. Před námi se otevírá pohled na zámek. Svítí novou fasádou, kterou údajně navrhoval známý architekt Josef Schulz. Nalevo městská zástavba po několika desítkách metrů končí. Z Malého Předměstí nestojí ještě ani jeden dům. My se však dáme doprava a jsme na náměstí. Mohli jsme také zahnout doprava už před mostem a dojít na náměstí přes městský park. V neděli dopoledne bychom tam potkali místní honoraci na promenádě, ke které vyhrávala městská hudba nebo vojenská kapela z místní posádky. Stačí pak přejít přes lávku kolem městského mlýna. Vedle stojící velká budova je prázdná. Měšťanský pivovar, který zde byl, se přestěhoval za řeku a místní radní teď přemýšlejí, co s prázdnou budovou. Na čas do ní přestěhují místní chudé, až na přelomu třicátých a čtyřicátých let 20. století se budova přestaví na městskou halu s promítáním kina Náměstí je opravdovým centrem města. Nachází se zde radnice, budova okresního úřadu a okresního soudu, spořitelna a pojišťovna v hotelu Forster, kanceláře advokátů. Je zde několik hostinců a hotelů. Největší z nich, hostinec Traube, bude v roce 1910 velkoryse přestavěn na hotel s velkým společenským sálem.V každém měšťanském domě je nějaká živnost nebo obchod. Řadu z nich provozují místní Židé, zejména rozsáhlá a vážená rodina Schleissnerů. Na otevřených vratech lékárny vedle radnice můžeme číst nalevo nápisy v němčině, napravo v češtině. Majitel nedělal u zákazníků žádné rozdíly podle národnosti. Několikrát do roka náměstí ožije velkými výročními trhy, z nichž zejména tradiční trhy s dobytkem přilákají nejen místní, ale i obchodníky z širokého okolí i sousedního Bavorska. Vždyť místní chovatelé plemenných býků jsou proslulí, také na knížecím panství je chov hovězího na špičkové úrovni. Náměstí ještě není rozděleno, tvoří kompaktní celek čtvercového půdorysu s jednotným dlážděním. Stavební úpravy, které oddělí jeho severní část, se uskuteční až o třicet let později. Uprostřed náměstí stojí od roku 1884 pomník císaře Josefa II. Na náměstí se také konají nejrůznější slavnostní akce. Končí zde procesí, světí se zde spolkové prapory, místní ostrostřelci zde mají své přehlídky. Těchto akcí se pravidelně účastní představitelé města, starosta Hermann Riedl spolu s radními, představitelé okresní správy, arciděkan Leopold Klima a často i kníže Karel Johann Trauttmansdorff s manželkou Josefínou Marií. Vždyť účast v některém z řady místních spolků, sdružení a nadací byla ctí pro každého občana, i toho nejvýše postaveného. Některé z nich byly nacionalisticky zaměřené (např. Spolek Němců v Čechách), ale většina z nich významně přispívala k rozvoji občanského života. Největší prestiž měli dobrovolní hasiči, kteří ve městě působili už od 50. let 19. století, dále ostrostřelci, rybáři, několik tělovýchovných spolků a jednot. V jedné z nich začínal se sportem i horšovský rodák Josef Steinbach, olympijský vítěz v zápasu z roku 1906. Významnou funkci plnily kulturní spolky a sdružení: mužský pěvecký sbor (založen v roce 1879), církevní pěvecký sbor, německý kulturní spolek, sdružení pro komorní hudbu, hudební společnost a mnoho dalších. Živý ruch na náměstí pokračuje i směrem ke klášteru. Ulice k němu je plná krámů a řemeslnických dílen. Klášter v té době patří řádu kapucínů, kteří se zabývají zahradnickými pracemi v přilehlé zahradě. Klášterní předměstí je klidnější. Projdeme kolem vily malířky Pauline Bäuml, postavené v tehdy módním secesním stylu. Jeho znalost si přinesla z Vídně, kde studovala na akademii. Po pravé straně máme fotbalové hřiště. Jsme na Budova chlapecké školyvýchodním konci města, u reprezentativní vily MUDr. Franze Rudofského, postavené v novorenesančním slohu na principu italských renesančních vil. Vracíme se zpátky na náměstí. Po cestě můžeme potkat Daimler Josefa Raaba, první automobil ve městě, provázený partou místních kluků, kteří, když je potřeba, pomáhají auto roztlačit. Protože vlak nám jede až za hodinu, můžeme zkusit štěstí a podívat se, zda je otevřený zámecký park. Máme štěstí, knížepán nechal dnes park otevřít pro místní veřejnost. Horní část parku tvoří francouzská zahrada s dokonale zastřiženými stromy a keři. Všechny cestičky jsou vysypány zlatavým říčním pískem, který zahradníci vždy pečlivě uhrabují. Všude je spousta květin. Sejdeme dolů k rybníčku, kde plavou okrasné červené ryby. U smuteční vrby, jejíž mohutný kmen se odráží v hladině rybníka, potkáme JUDr. Beno Petulu, jinak okresního hejtmana, který s fotografickým aparátem postaveným na stojanu využívá ideálního místa pro pořízení zajímavého snímku. Díky jemu zůstane atmosféra města z tehdejší doby zachována dodnes. Z parku vyjdeme branou vedle zámeckého zahradnictví. Projdeme pěšinou po čerstvě posečených lukách až k dřevěné lávce přes Radbuzu a jsme zpátky na nádraží. Za námi zůstává ničím nerušená půvabná silueta města s dominantou zámku. Města, ve kterém žijí vedle sebe Němci, Češi i Židé v klidném sousedském soužití. Je začátek 20. století, končí doba, která bývá nazývána „belle epoque“, všichni s důvěrou hledí do nového století, které má být stoletím vědy, techniky a pokroku. Nikdo z nich netuší, že za několik let přijde světová válka, která stála na počátku událostí, jež tragicky změnily osudy všech lidí, tedy i obyvatel Horšovského Týna.

Dřevěný most menší

Napsal Jiřina Šmídová
Kategorie: Secese
Zobrazení: 5316